Bostonská punková formace Dropkick Murphys zraje jako dobrá irská whiskey a chutná jako nefalšovaný guiness. Parta kamarádů se sešla v jednom z bostonských sklepů, aby si zahrála několik oblíbených skladeb (1996). Od počátku své existence se zaměřila na svižnější punkový koktejl, který si v záplavě trendových punkových kapel našel své místo. Po mnohých splitkách a singlech přišla kokrétní nabídka na plnohodnotné album "do or die". Album od alba rostla jejich síla. Domácí by to možná popsali jako dobrý ležák. Z role předskokanů se po několika letech tvrdé práce dostali na místa headlinerů, kteří nemají v rodné Americe problém naplnit několikatisícovou halu. Jejich muzika v sobě kloubí punkovou dravost, ale také irské vlivy, které od prvního alba v určitých skladbách dokreslují nefalšované kozí měchy. Svůj nástrojový park kapela neustále rozšiřuje, tak jako roste její věhlas. Dalo by se říci, že pokud neznáte Dropkick Murphys, nejste punkery. Rozhovor poskytl Ken Casey (baskytara, zpěv), vlastně původní kmenový hráč, který se s kapelou potloukal po barech a klubech od počátku existence Dropkick Murphys.
Hodně "nových" fanoušků stále bádá, co vlastně název vaší kapely znamená...
Dropkick Murphys pro vás přijedou a semelou vás, pokud se chcete dobře pobavit a nejít daný večer spát. (smích) Jmenuje se tak jedna léčebna, lépe řečeno záchytka někde ve státě Connecticut. Založil ji chlápek jménem Murphy, který objížděl pozdě večer místní lokály a sbíral ožralé lidi. Byli to týpci, kteří by se v autech pod vlivem alkoholu pozabíjeli. Jednouduše je zavřel do těch cimer a pustil je, teprve když vystřízlivěi. Takhle nás vždy rodiče strašili, že tam jednou skončíme. Jmenoval se tak také jeden úspěšný boxer z let dávno minulých. O názvu kapely koluje hodně historek a je to tak trochu naše tajemství. Přijďte se podívat na koncert a bude vám vše jasné..
Pro některé nezasvěcence může mít bostonský punk s irským podtextem trochu komerční charakter...
O žádnou komerci se nejedná. Irsko nám bylo vždy blízké. Má rodina, tedy děda a babička byli původně Irové. Podobné to je i u ostatních členů kapely. Jsme taková americko-irská sebranka. Irská muzika byla vždy kolem nás. V dětství jsem tu muziku nenáviděl, protože ji všichni starší v rodině poslouchali. Jak se líbila vám muzika, kterou poslouchali vaši rodiče? Později jsem své vzdálené kořeny pochopil. V Bostonu je také hodně silná irská etnická skupina, takže se nejdená o nějaké komerční úmysly. Je to pocta našim předkům, kteří opustili rodnou zem, museli zde tvrdě bojovat a pracovat, aby si později jejich potomci mohli založit kapelu a šířit poselství dál..
Byla příprava vašeho nového alba "Blackout" nějak rozdílná od těch třech předchozích?
Nic moc podstatného se vlastně nestalo, nahráli jsem čtvrté album. Tentokrát to byla více týmová práce, protože noví členové se postavili čelem ke tvorbě nových skladeb. Každý měl možnost přijít s nějakým nápadem a posléze se do toho pustila celá kapela. Do naší zkušebny jsme si donesli mnoho bas piva a skládali. Takhle nějak vznikaly skladby na album "blackout". Album se nahrávalo ve stejném studiu Outpost jako předchudce "sing Loud, Sing Proud" z roku 2000. Produkce jsem se ujal opět já. Všichni jsme se shodli, že není třeba nikoho jiného do našich tajů zatahovat. Bylo to jednak rychlejší a zaručeně levnější. Stylově jsme se tentokrát trochu více vrhli na rock'n'roll s hlasitými kytarami. Určitě tam naleznete více folkových prvků. Své zaručené místo u nás mají samozřejmě dudy, mandolína, flétna, harmonika a další netradiční nástroje. Na předchozích albech se tyto nástroje objevovaly spíše v těch hymnických, zpěvných skladbách. Tentokrát jsme to poněkud roztřídili, nicméně jsme stále dost punkoví.
Na albu máte skladbu "gonna be a black out tonight", jejiž text napsal "old school" skladatel, spisovatel Woddy Guthrie. Jak jste se ka takovému materiálu dostali?
Měli jsme možnost přijet do New Yorku a trochu se prohrabat v jeho archivech. Za vše vděčíme jeho dceři Noře. Uvědomte si, že daný text napsal 6.4.1942. Připadali jsme si jako nějací restaurátoři, kteří si obléknou bílé rukavičky a hrabou se v písemnostech starých šedesát let. Byl to zajímavý pocit držet v ruce kus historie. Muziku ke skladbě jsme už měli hotovou a chtěli jsme to podat v trochu jiném duchu. Prošli jsme si asi dvanáct textů a nakonec to dopadlo tak, že je to vlastně nejtvrdší skladba na albu.
Co by docela zvláštní skladba se zajímavým textem se mi jeví "the outcast". Měl jsem pocit, že jste se měli účastnit jako kapela při natáčení filmu "mystich river", jehož scénář napsal váš kamarád Dennis Lehane..
Samotná skladba je už podle názvu o vyvrženci, který se pohybuje na druhé straně barikády. Nikoho konkrétního z naší kapely bych určitě do této pozice nepostavil. Možná jsme ten song měli Dennisovy pro ten film nabídnout. Je pravda, že jsme měli nějakou muziku pro tento film natočit. Herci Clintu Eastwoodovi se dokonce několik skladeb z našeho nového alba zamlouvalo. Jelikož jsme to nenahrávali s metronomem, tak to nějak nesedělo k rychlosti onoho filmu. (smích) Nakonec si honorace vybrala skladbu "the dirty glass" a my jsme ji měli předělat společně s Clintem. Na poslední chvíli si to "pan" herec rozmyslel. Sdělil nám, že tam raději naročí něco s jazzovou kapelou, ve které hraje jeho syn. Byli jsme v kontaktu s dalšími herci, kteří se v tom filmu objevili a měli o naši muziku enormní zájem - Sean Penn, Kevin Bacon. Nakonec ze všech pokusů sešlo ...
Co tě na dnešní hudebním byznysu štve?
Mrzí mne všechny ty dnešní škatulky. Pokud jste punková kapela, měli byste své písničky asi vydávat pouze na punkovém labelu. Pokud by vydavatelé řekli, že Celine Dion hraje punk, tak by si to dnešní popově zmatená omladina asi koupila. Byl by to pro ně nový hudební styl a trend. Nechte být muziku muzikou, ať se každý rozhodne, co je blízké jeho srdci. Na stylu vůbec nezáleží, co je to vlastně styl?
Slovo "punk" je dnes skloňováno v nejrůznějších souvislostech. Vzpomínáš na Sex Pistols, anarchii, ale také spousty trendových punk kids kapel, které se na tomto stylu svezly..
Je to určitě anarchie, dělám si srandu. Podstatu slova punk si každý může vykládat docela jinak a o tom punk vlastně je. osobně to beru jako absolutní svobodu. Dělám si, co uznávám za vhodné, a je mi docela jedno, co si o tom bude celý zkurvený svět myslet. Když to jde z vás, je to v pořádku. Každy může být punkerem a nemusí mít číro, spát v kanálech, umět surfovat, ale být třeba majitel nějaké prosperující firmy. Vše je ukryto v našich srdcích, jenom nechat prostor, aby to vyplavalo na povrch..
Po narození tvé dcery Emmy jste trochu ubrali ze stálého koncertování. Jaké to je být zárověň muzikantem na cestách, manželem a otcem?
Je to trochu "ojebávka" na všechny strany, ale na mateřskou přece nemohu odejít. Mám skvělou ženu a rodinu, která mě podporuje. To je hodně důležité. Pokud by se někomu v kapele měl narodit potomek, určitě bychom chtěli být při tom a pořádně to oslavit. Člověk by měl být uznalý vědět, že tahle obživa není jednoduchá, ale co je dnes jednoduché? Lidé cestují za prací, otcové nejsou doma celé měsíce, aby nasytili hladové krky. Tohle je dnešní svět, ne všichni to máme pár zastávek podzemkou. Je to sice finančně náročné, ale pokud to jde, beru svou ženu a dítě s sebou. Náš tourbus není jedna velká nalévárna, kde se kalí každý den. I když se to občas zvrtně a všichni dcerce Emmě zazpíváme nějakou naši halekačku na dobrou noc...
Spark
9/2003